UMĚNÍ DÝCHAT

autor: | 28.10.2016 | DECH | 0 komentářů

Dýcháme stále a většinou si svého dechu ani nevšímáme. A to i přesto, že kvalita dechu se odráží na kvalitě našeho života. Způsob, jakým dýcháme, ovlivňuje pH krve a dalších tělesných tekutin, naše emoce, výkonnost, odolnost vůči stresu, naše chování a zdraví. Naučit se správně dýchat prostě stojí za to. Navíc existuje řada dechových technik, které slouží konkrétnímu účelu, např. k pročištění, k zvýšení nervové odolnosti, k odstranění bolesti.

Téma dechu je velmi rozsáhlé a já dlouho váhala, jak se do něj pustit. Pak jsem při čtení velmi poutavé knihy Lékař ze Lhasy, jejímž autorem je Dr. T. Lobsang Rampa, narazila na část, v níž je umění dýchat vylíčeno tak výstižně a zajímavě, že jsem si vyžádala svolení úryvek této knihy s vámi zde sdílet. Kniha stojí za přečtení celá a je dostupná i v češtině na http://www.lobsangrampa.org/cz/ v kapitole Studijní materiály.

Můj učitel láma Mingjur Tundrup mě zasvětil do umění dýchat, když mě jednoho dne přistihl, jak supím do kopce, až vysílením skoro padám. „Lobsangu, Lobsangu,“ řekl, „cos dělal, že ses tak zřídil?“ „Ctihodný pane,“ odpověděl jsem udýchaně, „snažil jsem se vyjít do kopce na chůdách.“ Zasmušile na mě pohlédl a potřásl hlavou s výrazem smutné odevzdanosti. Povzdechl a pokynul mi, abych si sedl. Chvilenku bylo ticho, přerušované jenom mým chraplavým oddychováním, jak jsem se snažil vrátit se zase do normálu.

Procházel jsem se sem a tam na chůdách v blízkostí linkchorské silnice, vytahoval se před poutníky a chlubivě se předváděl, abych jim ukázal, že mniši z Čokpori dokáží chodit na chůdách lépe, rychleji a nejdál ze všech lidí ve Lhase. Abych jim o tom podal ještě pádnější důkaz, otočil jsem se a rozběhl se na chůdách do kopce. Jen jsem se dostal za první zatáčku a poutníkům zmizel z očí, sesypal jsem se v naprostém vyčerpání a vtom mě můj učitel načapal v tak žalostné a trapné situaci.

„Lobsangu, už je skutečně načase, aby ses zas něco naučil. Dost sis hrál a dost sis zasportoval. Teď, jak jsi sám předvedl, potřebuješ zasvětit do vědy správného dýchání. Pojď se mnou. Uvidíme, co se dá dělat, abychom tento stav věcí napravili.“ Zvedl se na nohy a vykročil po cestě vzhůru. Neochotně jsem vstal, sebral si chůdy, které mi odpadly nazdařbůh, a vykročil za ním. Šel lehce, až se zdálo, že klouže. Z jeho pohybů nebylo vidět vůbec žádné násilí a já, o tolik let mladší, jsem mu jen taktak stačil a ještě jsem přitom popadal dech jako pes za horkého letního dne.

Když jsme došli na vrchol kopce, zabočili jsme do objektu naší lámaserie a já jsem šel se svým učitelem do jeho pokoje. Tam jsme si obvyklým způsobem sedli na podlahu a láma zazvonil o nepostradatelný čaj, bez kterého se žádný Tibeťan nepustí do vážného hovoru! Seděli jsme mlčky, dokud obsluhující mnichové nepřišli s čajem a campou, a pak, když zase odešli, láma nalil čaj a udělil mi první návody ke správnému dýchání, které se v zajateckém táboře ukázaly neocenitelné.

„Funíš a popadáš dech jako dědek, Lobsangu,“ řekl. „Naučím tě teď, jak se s tím vypořádat, protože není třeba, aby se kdokoliv tolik dřel na něčem, co je tak běžné, přirozené a každodenní. Příliš mnoho lidí dýcháni zanedbává. Myslí si, že člověk jen nadechne porci vzduchu, pak ji zas vydechne a vdechne další.“ „Ale ctihodný učiteli,“ odpověděl jsem, „dýchám docela dobře už víc než devět let. Jak jinak mám dýchat než tak, jak jsem to až doteďka dělal.“ „Lobsangu, musíš si uvědomit, že dech je skutečně zřídlo života. Můžeš chodit a běhat, ale bez dýchání nemůžeš nic. Musíš se naučit nový způsob a nejdřív ze všeho si musíš stanovit časové měřítko, podle kterého budeš dýchat, protože dokud toto časové měřítko neznáš, nemůžeš si dýchání rozvrhnout do různých časových úseků, vzhledem k tomu, že různé účely si žádají odlišné rytmické dechové vzorce.“ Uchopil mé levé zápěstí, ukázal na jeden jeho bod a pravil: „Odposlechni si tlukot srdce svůj tep. Srdce ti pulsuje v rytmu: raz-dva-tři-čtyři-pět-šest. Polož si sám prst na tep a poslechni si ho. Potom ti bude jasné, o čem mluvím.“ Tak jsem to udělal. Dal jsem si prst na levé zápěstí a cítil jsem rytmus pulsaci tak, jak to řekl: jedna-dva-tři-čtyři-pět-šest.

Vzhlédl jsem k něm a on pokračoval: „Když se nad tím zamyslíš, uvědomíš si, že za dobu tvého vdechu ti srdce zatluče šestkrát. Ale to není všechno. Budeš se muset naučit podstatně měnit způsob dýchání a za okamžik se tím budeme zabývat.“

Odmlčel se, pohlédl na mě a pak řekl: „Víš, Lobsangu, vy kluci, pozoroval jsem vás, když jste si hráli, se úplně vyčerpáváte, protože o dýchání nevíte zhola nic. Myslíte si, že dokud vdechujete a vydechujete, že je to všechno, na čem záleží a tím že to končí. Ale jste na velkém omylu. Existují čtyři hlavní způsoby dýchání. Teď si je projdeme a podíváme se, jak nám mohou být užitečné a v čem spočívají. První způsob je opravdu velice jednoduchý. Je známý jako vrchní dýchání, protože při něm pracuje pouze horní část hrudi a plic, a to je, jak bys měl znát, ta nejmenší část dechové dutiny, takže když používáš toto vrchní dýchání, vpravuješ do plic velice málo vzduchu, a navíc si vháníš zvětralý vzduch do nejhlubších koutů. Vidíš, pohybuješ jen horní částí hrudníku. Dolní část a břicho se nehýbají a to je skutečně špatné: Na vrchní dýchání se vykašli, Lobsangu, protože je úplně nanic. Je to ten nejhorší způsob, jaký lze používat, a proto musíme vzít v potaz další.“

Odmlčel se, zase ke mně vzhlédl a řekl: „Vidíš, tohle je vrchní dýcháni. Podívej se, jak nepřirozenou polohu k tomu musím zaujmout. Ale tenhle způsob dýchání, jak později sám uvidíš, je u lidí na Západě ten nejčastější a dýchá tak mimo Tibet a Indii většina lidí. Zamlžuje jim to myšlení a způsobuje mentální letargii.“ Zíral jsem na něj s otevřenými ústy. Vůbec jsem netušil, že dýchání je tak složitá věc. Doposud jsem žil v domnění, že dýchání docela dobře zvládám, a teď se dozvím, že je to všechno špatně. „Lobsangu, ty nedáváš moc pozor. Řekneme si teď něco o druhém způsobu dýchání. Ani tenhle způsob není zvlášť dobrý. Nemá cenu se jím zabývat podrobně, protože nechci, abys ho používal, ale až se dostaneš na Západ, uslyšíš, že lidé o něm mluví jako o dýchání žeberním neboli jako o dýchání, při kterém bránice zůstává v klidu. Třetí dechový způsob je spodní dýchání, a ačkoliv je zřejmě o něco lepší než oba předchozí způsoby, je stále ještě nesprávný. Někteří nazývají spodní dýchání dýcháním břišním. Ani při tomto způsobu se plíce vzduchem nenaplní celé. Vzduch v plicích se nemůže pořádně vyměnit, takže to opět znamená zadržování vydýchaného vzduchu, páchnoucí dech a nemoce. Proto tyhle způsoby dýchání vůbec nepoužívej, ale dýchej jako já a jiní zdejší lámové, plným dechem, a já ti ukážu, jak se to dělá.“

Konečně! pomyslel jsem si, se dostáváme k věci a něco se naučím, ale proč mi vykládá všechno to ostatní, když mi pak řekne, že to nesmím používat? „To proto, Lobsangu,“ promluvil můj učitel, který mi zjevně četl myšlenky, „protože potřebuješ znát jak nedostatky, tak přednosti. Za tu dobu, co jsi tady v Čokpori,“ řekl, „sis už určitě všiml, že stále zdůrazňujeme, jak je důležité mít zavřená ústa. To není jen proto, aby člověk neříkal hlouposti, ale aby tak byl nucen dýchat výhradně nosem. Dýcháš-li ústy, připravuješ se o výhodu filtrace vzduchu nosními dírkami a o mechanismus usměrňování teploty, kterým je lidské tělo vybaveno. Navíc, když pořád dýcháš ústy, chřípí se nakonec ucpe a člověka začne sužovat katar, těžká hlava a celá řada dalších potíží.“ Provinile jsem si uvědomil, že na svého učitele zírám s ústy pootevřenými údivem. V tom okamžiku jsem je zavřel s takovým klapnutím, že mu pobaveně zajiskřilo v očích, ale nijak to nekomentoval a pokračoval.

„Nosní dírky jsou skutečně velice důležité a je třeba udržovat je čisté. Když se nos zacpe, vtáhni nosními dírkami trochu vody a vypusť ji ústy, odkud ji můžeš vyplivnout ven. V žádném případě ale nedýchej ústy, jen nosem. Mimochodem, bude lepší, když použiješ vodu teplou, protože ze studené bys mohl kýchat.“

Obrátil se a zazvonil na zvonek, který měl vedle sebe. Vstoupil sluha, dolil konvici čajem a donesl čerstvou campu. Uklonil se a odešel. Po nějaké chvilce se láma Mingjur Tundrup opět rozhovořil. „Teď se, Lobsangu, budeme zabývat správným způsobem dýchání, pomocí něhož se některým tibetským lámům podařilo prodloužit si podstatně život. Povězme si tedy něco o úplném dýchání. Jak už vyplývá z jeho názvu, zahrnuje všechny tři předchozí způsoby, dýchání vrchní, střední a spodní, což vede k dokonalému naplnění plic vzduchem, jehož prostřednictvím se krev pročišťuje a naplňuje se životodárnou energií. Je to velice snadný způsob dýchání. Ať už sedíš či stojíš, musíš být v přiměřeně pohodlné pozici a dýchat nosem. Právě před chviličkou jsem tě viděl, Lobsangu, nahrbeného a rozvaleného, a to se pak nedá dýchat správně, v takové zhroucené poloze. Musíš mít páteř zpříma. V tom je celé tajemství správného dýchání.“

Podíval se na mě a vzdychl si, ale jiskřičky v koutcích očí prozradily, že to s tím vzdycháním není zase tak hrozné! Pak vstal, přistoupil ke mně, vložil mi ruce pod lokty a nadzvedl mě, až jsem seděl úplně rovně. „Vidíš, Lobsangu, takhle musíš sedět, s rovnou páteří, hlídat si břicho a mít paže podél těla. A teď si tak sedni. Rozevři hrudník, vystrč žebra a pak stlač bránici dolů, aby vyčnívala i dolní část břicha. Tak budeš moct plně dýchat. Vidíš, nejsou v tom žádná kouzla. Je to jen běžné, rozumné dýchání. Musíš do sebe dostat co nejvíc vzduchu a pak všechen ten vzduch ze sebe musíš dostat zas ven a nahradit ho novým. V první chvíli ti to může připadat krkolomné a složité, může se ti to zdát příliš těžké, můžeš si myslet, že to nestojí za námahu, ale za tu námahu to STOJÍ. Máš takový pocit, protože jsi netečný, protože jsi poslední dobou začal dýchat úplně nedbale. Je třeba, aby sis zavedl dechovou disciplínu.“

Začal jsem dýchat, jak mi bylo řečeno, a k velkému překvapení jsem zjistil, že je to snadnější. Všiml jsem si, že prvních pár vteřin se mi trochu točila hlava, ale pak se mi začalo dýchat ještě lépe. Začal jsem jasněji vnímat barvy a už i za prvních pár minut jsem se cítil líp.

„Budu ti každý den zadávat dechová cvičení, Lobsangu, a radím ti, aby ses jim patřičně věnoval. Stojí to za to. Přestaneš se zadýchávat. To malé vyběhnutí kopce tě vyčerpalo, zatímco já, mnohonásobně starší než ty, jsem ho dokázal vyšlápnout bez problémů.“ Zaklonil se a pozoroval, jak dýchám způsobem, který mi doporučil. Už tehdy v těch prvních dobách jsem dokázal ocenit moudrost jeho učení. Znovu se usadila pokračoval: „Dýchání má jediný důvod, bez ohledu na způsob, který kdo uplatňuje, a sice nabrat co nejvíc vzduchu a rozvést ho po celém těle v poněkud změněné formě, které říkáme prám. Je to sama životní síla. Tato prána je síla, která udržuje při životě lidi i všechno ostatní, co žije, ať už to jsou rostliny, zvířata nebo lidé. Dokonce i ryby musí z vody získávat kyslík a přetvářet ho v pránu. Nicméně teď nám jde o tvoje dýchání, Lobsangu. Pomalounku se nadechni a na pár vteřin dech zadrž. Pak zase zvolna vydechni. Naučíš se, že existují různé proporce mezi nádechem, zadržením dechu a výdechem, které mají různý účinek, jako např. očistná, posilující atd. Nejdůležitější všeobecný způsob dýchání je zřejmě ten, kterému říkáme pročišťovací dýchání. Hned si ho vysvětlíme, protože chci, abys ho ode dneška prováděl vždycky na začátku a na konci každého dne, jakož i na začátku a konci každého cvičení.“

Dával jsem bedlivý pozor. Věděl jsem velice dobře, jakou sílu tihle vysocí lámové mají, jak se umí přemísťovat z jednoho místa na druhé rychleji než člověk cválající na koni a jak se dokáží objevit v cíli odpočatí, klidní a vyrovnaní, a předsevzal jsem si, že ještě mnohem dřív, než se i já stanu lámou (v té době jsem byl teprve akolytem), vědu o dýchání dokonale zvládnu.

Můj učitel láma Mingjur Tundrup pokračoval: „A teď se, Lobsangu, podíváme na pročišťovací dýchání. Třikrát se zhluboka a naplno nadechni. Ne takovéhle mělké dýcháníčko, ale pořádné vdechy, opravdu hluboké, nejhlubší, jaké umíš. Naplň si plíce, napřim se a celý se naplň vzduchem. Ano, takhle,“ řekl. A teď, až se nadechneš potřetí, zadrž ten vzduch na nějaké čtyři vteřiny, sešpul rty, jako kdybys chtěl pískat, ale nenafukuj si tváře. Pak trochu vzduchu vyfoukni vší silou otvorem mezi rty. Vyžeň ho silou, pošli ho pryč. Pak se na vteřinu zastav a zadrž vzduch, co ještě zbývá. Pak ho zas trochu vypusť a zase vší silou, jaké jsi schopen. Znovu se na okamžik zastav a pak vyfoukni všechno, co ještě zbývá, tak, aby ti v plicích nezůstal ani závan vzduchu. Vypusť ho ze sebe ven, jak nejenergičtěji umíš.

Pamatuj si, že v tomto případě MUSÍŠ skrze rty vyfouknout vzduch co nejrázněji. No, a nezdá se ti teď, že takové dýcháni přináší značné osvěžení?

Ke svému překvapení jsem mu musel dát za pravdu. Připadalo mi trochu přihlouplé jenom tak bafat a foukat, a teď, když jsem to zkusil několikrát za sebou, doopravdy jsem si všiml, že překypuji energií, a cítil jsem se možná líp než kdykoliv předtím. A tak jsem začal funět, bafat, naplňovat se vzduchem a nafukovat si tváře. Pak se mi najednou zatočila hlava. Jako bych se stával lehčí a lehčí. Skrz mlžný opar jsem uslyšel svého učitele: „Lobsangu, Lobsagnu, přestaň! Takhle se dýchat nesmí. Dýchej tak, jak ti říkám, a nepouštěj se do experimentů, protože to je nebezpečné. Teď jsi se přiotrávil nesprávným dýcháním, dýcháním příliš rychlým. Dělej jen taková cvičení, jaká ti zadávám, protože já v tom mám zkušenost. Později budeš moct dělat pokusy sám. Ale, Lobsangu, vždycky varuj ty, které budeš dýchání učit, aby se drželi určitých cvičení a nepouštěli se do experimentů. Upozorni je, ať nikdy nedělají pokusy s rozdílnými dechovými proporcemi, pokud jim neasistuje skutečně způsobilý učitel, protože dechové experimenty jsou opravdu nebezpečné. Provozovat zadaná dechová cvičení je bezpečné a zdravé a nemůže těm, kteří se pokyny řídí, způsobit žádnou škodu.“

 

Pár poznámek na závěr:

Správné dýchání vyžaduje, abychom své tělo dokázali uvolněně držet v pohodlné pozici se vzpřímenou páteří. Pokud nedokážete takovou pozici zaujmout vsedě bez zatínání svalů, raději pro začátek k nacvičování volte pozici vleže.

Sledujte průchod vzduchu nosními dírkami. Pokud nedýcháte přes nos volně a ani právě nemáte rýmu, zkuste nejprve provést výplach nosu džala nétí. Popis této techniky najdete v jiném příspěvku na mém blogu: http://www.luckasihelnikovajoga.cz/neti/. Dýchání přes nos vzduch pročišťuje, zvlhčuje a zahřívá a tím ho optimalizuje pro dýchací cesty a plíce.

Správné dýchání nám má přivodit pocit svěžesti a dodat nám sílu. Pokud byste se během nácviku plného dechu nebo při jiných dechových technikách začali cítit unavení, zastavte. Únava signalizuje, že něco neprovádíte správně. Raději vyhledejte někoho zkušeného a nechte si poradit.

error: Content is protected !!